Dobrý den, srdečně zdravím z České republiky.

Vloni na jaře jsem objevila Váš web Žijeme v Bulharsku. Měla jsem velkou radost! Právě jsem připravovala dovolenou a tak jsem využila Vaše tipy, rady a doporučení. Tentokrát jsme na cestě k moři navštívili Bělogradčiské skály, projeli průlomem Iskaru, prošli Jeskyní Prochodna, pokochali se v Čerepišském a Gloženském monastýru, prohlédli hrobku v Kazanlaku, v Primorsku Beglik Taš, a skončili na pláži Silistar. Na zpáteční cestě jsme se stavili ve Velikém Tarnovu a opět v průlomu Iskaru.

V hospodě pod vodopádem Skaklia jsme se skamarádili s partou dělníků, kteří v Gara Bov pracovali na stavbě. Přestože jsme pro ně byli cizí lidé, pozvali nás ke svému stolu a pohostili nás jídlem i pitím. Zažili jsme nejkrásnější večer dovolené. Bohužel jsme jim nemohli pohostinství oplatit, brzy ráno jsme museli odjet, a oni museli do práce, ani jsme se pořádně nerozloučili. Ze svých cest do Bulharska i ze zkušeností přátel vím, že taková pozvání a společná posezení a porozumění nejsou vůbec výjimečná.

Ráda bych vyjádřila Bulharům (i bulharským Turkům) díky za jejich přátelství. Přeji jim mnoho zdraví a štěstí v tomto novém roce i vždycky. Velice bulharskému národu fandím a vážím si ho. Určitě zase přijedu.

Prosím Vás, mohli byste tento můj dopis zprostředkovat? Třeba ho nabídnout novinám, nebo ho dát na internet, kde by si ho Bulhaři přečetli? Omlouvám se, jestli je moje prosba nevhodná. Možná je to hloupý nápad. Uvažte sami.  Děkuji Vám a těším se na nové počtení na Vašem webu.

Přeji mnoho osobních i pracovních úspěchů a ať se Vám v Bulharsku daří!

Srdečně

   Lydie Novotná

lydie.nov@seznam.cz

Dobry den.
v pondeli 1.8. mame sraz v Sofii. jsme parta lidi kteri se jedeme podivat do Rodop a pak pokracovat dal do recka. Chtel jsem se zeptat jestli by se ve Vasi skupine nenasel nekdo kdo by nas provedl trosku po Sofii neco nam o ni rekl a pak dat nejakou veceri v dobre hospode. Na oplatku nabizime dovoz neceho co by jste potrebovali z od rodin nebo nekoho z Cech. odjizdime tento patek . Diky za info jestli je mozne se na necem takovem domluvit. nas je cca 5 aut po 2 lidech.

S pozdravem Kriz Martin

Havlickuv Brod

Kontaktní email: meett@seznam.cz

Ing. Martin Šimek

V případě zájmu pište na email: martinns811@gmail.com

Coca Cola urgentně hledá do svého týmu někoho s češtinou nebo slovenštinou. Pokud by někdo z vás nebo vašich známých měl zájem, pošlete životopis na adresu: Anastasis Liveretos anastasis.liveretos@cchellenic.com

Collections Accountant with Czech/Slovak

We combine working for the brand with the greatest ever commercial success and making business according to unique set of values: authenticity, caring for people, performing as one, learning, excellence & winning with customers.
We are a part of Coca-Cola Hellenic Group, the leading European marketer, distributor, and producer of non-alcoholic refreshments and one of the world's largest Coca-Cola bottlers.
Our company is providing Finance and HR support to Coca-Cola Hellenic operations across Europe on the principle of quality, effectiveness and continuous improvement targeting service excellence.

If you are willing to join a company that wants to make a difference, contact us!

Due to expansion of Coca-Cola Hellenic Business Services Organization we are looking for professionals to join our team at the position of Collections Accountant.

If you join us, your Key Responsibilities will be:

∙ Providing high quality collections services in a timely manner to countries across the Coca-Cola Hellenic business
∙ Contacting clients in order to ensure cash collection
∙ Supporting and interacting with both internal and external customers locally and internationally
∙ Capturing disputes preventing successful collection
∙ Corresponding with Commercial department on balance account of customers
∙ Forwarding/escalating requests – AR refunds, reversing incorrect cash allocation, bad debt provision, installment plan

Experience, Qualifications and Skills:

∙ Excellent command of English plus Czech/Slovak

∙ Previous experience in finance (accounting) or accounts receivable/collections will be considered an advantage
∙ University degree in Accounting, Finance, Economics or another business-related field
∙ Previous experience of ERP is essential and knowledge of SAP will be considered an advantage

We offer:

∙ Being part of the energetic Coca-Cola family;
∙ Working environment with organizational behaviour based on openness, team work and informal relationships;
∙ Knowledge and understanding of processes in dynamic corporate environment;
∙ Independent and responsible work;
∙ Employment in an international company with built up tradition and strong and prestigious trade marks;
∙ Knowledge and understanding to processes in a dynamic corporate environment
∙ Motivational system of bonus scheme;
∙ Chance to work on your personal and professional growth and development (Talent programs, developing activities, trainings);
∙ Benefits: free company products; drinking regime; special deducted prices for company products and promotional items; corporate discounts;
∙ Free company transportation.

Naše dny v Bulharsku se povážlivě krátí a tak jsme se rozhodli se na poslední chvíli vydat na bulharské pobřeží Černého moře a podívat se do míst, která jsme ještě nepoznali. Ačkoli byl začátek dubna letos nádherný a teploty se i v Sofii šplhaly denně téměř ke třicítce, konec dubna, kdy mají děti ve škole prázdniny, si pro nás nachystal počasí mnohem studenější. Den před odjezdem jsme ještě pořád váhali, ale nakonec jsme vyrazili směr Sozopol. 

Cesta ze Sofie do Sozopolu je parádní, až do Burgasu po krásné dálnici, zbylých cca 30 km po silnici spojující přímořská letoviska, kde se jede také bez výrazného zpomalení, protože prakticky všude jsou mimoúrovňové křižovatky a obcím se vyhýbá. Takže cesta sakumprásk trvala 4 hodiny. 

Sozopol - za návštěvu stojí staré město s úzkými dlážděnými uličkami a starými domy. V některých z nich jsou restaurace s dechberoucím výhledem na moře. V místním malém přístavu kotví menší lodě a v sezóně je možné si objednat výlet buď některou z loděk nebo je tam i “ferry boat”, která jezdí pravidelně několikrát denně do Nesebaru. Mimo staré město je Sozopol plný menších i větších hotelů a resortů. 

My jsme byli na konci dubna ubytovaní v Art complexu Anel a musím říct, že krásnější místo těžko najdete. Komplex má několik domů mírně pochybné architektonické hodnoty, v každém z nich několik pokojů nebo apartmánů. Ale prostředí vážně stojí za to. Kromě velkého bazénu je přímo u moře přírodní koupací jezírko, taková kouzelná laguna, krásně upravené trávníky zdobí desítky soch, mezi skalami je obrovitánské pískoviště a výhledy jak z restaurace, tak z jednotlivých domů jsou nádherné. V hotelové restauraci se velmi dobře najíte.

Ale hotel sám je na skále, takže na písečnou pláž musíte zajet kousek dál. Sozopol jich má několik. Na severu jsou u pláže duny a lesík, žádné hotely, musí se tam dojet z většiny míst autem. V dubnu to tam vypadalo dost depresivně - plážové bary byly polorozebrané, vypadalo to, že co jim kam upadlo, tam to nechali, nic moc hezkého. Ale dovedu si představit, že když to dají dohromady, může to být hezké místo. Menší pláž je taky hned u starého města a o kus dál směrem na jih velká písečná pláž. V okolí ale určitě doporučuji spíš zajet ještě trochu dál na jih - mezi vesničkou Dyuni a resortem St. Thomas leží rezervace Blatoto Alepu, území močálů oddělených od moře písečnými dunami. Pláž je tady úplně bez hotelů, dlouhatánská a nádherná s jemňoučkým pískem a miliardou mušlí (v létě už to možná bude všechno vysbíráno.) … MAPA 

Primorsko, Ropotamo a Beglik Tash - Primorsko bylo v dubnu trochu mrtvější než Sozopol, ale pořád se tady daly najít otevřené obchody a restaurace. Zajímavostí je, že všude myslí na českého turistu a nabídka je prakticky vždycky přeložená i do češtiny. CK Alexandria vypadá býti v Primorsku (velmi) doma. 

My jsme v Primorsku navštívili tzv. severní pláž - je totiž na cestě na Beglik Tash. Krásná dlouhá a široká písečná pláž bez hotelů v okolí. Byli jsme na místě, kde do moře ústí malý potok a tvoří tam kouzelné zátočiny v písku a barva vody v moři je zbarvená sytě rezavou barvou. Kolem potoka se potulují vodní ptáci v celých hejnech, normální nádhera to je. 

Po cestě ze Sozopolu do Primorska leží přírodní rezervace Ropotamo. Hned za mostem, který přes řeku vede, můžete zaparkovat a po nově vybudovaných mostcích se projít přes močály do přístaviště, odkud je možné jet na loďce po řece až do ústí nebo na opačnou stranu. My jsme zase dorazili příliš brzy a všechno teprve připravovali na sezónu… Mapa, kde je přístaviště. 

O malý kousek dál je thrácká svatyně Beglik tash , která se nachází v místě, kde měl Todor ŽIvkov svoje privátní lovecké území, proto svatyně nebyla objevena a prozkoumána dříve a vědci se k ní dostali až v roce 2003. Autem se k ní dostanete celkem snadno. Pravděpodobně budete muset zaparkovat tam, kde končí asfaltová silnice a pokračovat cca 1 km budete muset pěšky. My jsme tam potkali auto, které neváhalo a vydalo se neohroženě dál po lesní cestě, takže jsme se opičili a dojeli až na palouk u svatyně…. Tam se vybírá symblické vstupné (1 BGN dítě, 2 BGN dospělý) a dostanete mapku s popisky. Ale svatyně je tak malinká (podle fotek jsme čekali něco většího), že vám bohatě stačí si prohlédnout ceduli, která je u vstupu a pak se jen orientovat podle nápisů přímo uvnitř.  Vstup kamkoli je možný podle vašeho svobodného uvážení stejně jako na většině jiných památných míst v Bulharsku. Mapa  (Pokud jste si tohle přečetli a připadá vám, že tam musíte jet, tak vás moc prosím - dejte tam paní v pokladně 4 BGN navíc za naše vstupné - když jsme tam přišli, zjistili jsme totiž, že nemáme ani leva v peněžence a bylo mi strašně trapně, protože nás tam přesto pustili. Děkuji za váš dobrý skutek předem!) 

Další naší krátkou zastávkou cestou na jih po pobřeží byl Kiten. Na konci dubna město duchů, absolutně nic otevřeno, občas někde nějaký dělník opravuje, natírá nebo utahuje. Funguje nula restaurací a jeden malinký obchůdek. K pobřeží jsme se buď nedostali, protože je zastavěno hotely nebo tam byly jen skály a skály a vlnolamy.  Ale výhledy krásné. Na jihu Kitenu je ale velká písčitá pláž, pravděpodobně jediná zde

Carevo - další z pobřežních letovisek plných hotelů. Skály jsou tady už docela dramatické, ale přeci jen tady mají písčitou pláž, ale je v porovnání se Sozopolem nebo Primorskem mnohem menší, zato je v zátoce s krásnými výhledy na okolní útesy. Na jednom z nich je městský park s křížem, vypadá to vážně romanticky. mapa

Pokud pokračujete z Careva dál na jih podél pobřeží, krajina se u Varvara a Ahtopolu výrazně změní. K moři se totiž svažují šťavnaté zelené louky a přímo do vody padají tmavé skály. Jedno z nejhezčích míst tady je Sinemorec, kde stojí za návštěvu ústí řeky Veleka - písečná duna tam vytváří velkou pláž se stejným jménem, kolem zelené kopce a u řeky rákosí a miliardy ptáků. Mají tam vybudovanou i malou naučnou stezku pro turisty, v létě to tam asi bude hodně navštěvované. My jsme tam na konci dubna byla opět úplně sami :-) mapa

Nesebar - letovisko, ležící 30 km od Burgasu směrem na sever a jižně od Slunečného pobřeží. Nové město je plné luxusních krásných hotelů a jeho zlaté písečné pláže vypadaly nádherně. My jsme vyrazili jen ne prohlídku starého města, které leží na poloostrově - dříve to prý byl ostrov, ale již velmi dávno jej obyvatelé spojili úzkou šíjí s pevninou. Dnes je na tomto “mostě” romantický dřevěný větrný mlýn. My jsme sem dojeli autem a parkoviště jsou k dispozici za rozumných 2 BGN na hodinu po obou stranách mostu. V létě tam ale asi bude problém zaparkovat.

Vstup do samotného starého města lemují pozůstatky opevnění. Podle historických pramenů byl Nesebar obydlen nejprve Thráky, pak Římany a velkého rozkvětu město zažilo v byzantské době, kdy se Konstantinopol (Istanbul) stal hlavním městem Římské říše. 

V dnešní době na tomto malém ostrově (je jen cca 850 m dlouhý a 350 m široký) najdete památky a vykopávky ze všech významných období. Nejvýrazněji na vás ale zapůsobí velké množství středověkých kostelů a kostelíků, které se vyznačují zajímavou výzdobou v podobě zdiva, na který byla v pruzích využita kombinace červených cihel a kamene. Mezi výrazné vnější dekorace zdejších církevních staveb patří také keramické glazované dílce vkládané do omítek nad okny a portály. Pokud byste se chtěli podívat jen do jednoho z nich, určitě doporučuji kostel Sv. Stefana. Postaven byl ve 11-14.století, z ulice nijak nevyniká, ale když vejdete dovnitř (dospělí 6 BGN, děti 3 BGN), najdete skvěle zachovalé fresky z konce 16. století s výjevy z bible jak v samotném kostele, tak v předsíni, ze které se do kostela vstupuje. Kromě nesčetných středověkých církevních památek je Nesebar současně městečkěm s neuvěřitelnou spletí úzkých dlážděných a kamenných uliček. Je zde zachováno údajně na 60 původních domů z období bulharského národního obrození, tedy z 19. století. Tyto domy poznáte podle kamenného přízemí s malými okny a dřevěného patra, které přes přízemí přerůstá do ulice na vysutých “verandách” a tím se uličky zdají ještě užší než ve skutečnosti jsou. Ačkoli jsme město navšívili na konci dubna (bylo to v sobotu), musím říci, že nás velice překvapilo, kolik turistů zde již v této době bylo. V létě tam musí být doslova narváno. Od roku 1983 je Nesebar právem na seznamu památek světového dědictví UNESCO.

Pomorie - thrácká hrobka

Pomorie je další z přímořských letovisek, ale pláží už jsme měli dost a tak jsme se po cestě z Nesebaru zpět do Sofie zastavili jen u téhle thrácké svatyně. Je přímo u cesty z Pomorie do Burgasu a směrovku nepřehlédnete. Asi 200 metrů pojedete po dost strašné betonové silničce až se dostanete mezi vinohrady a ToyToy. Tam stojí budka, ve které sedí mladík, který celé dny (v dubnu marně) čeká na návštěvníky. Myslím, že ten den jsme byli jediní. Zaplatili jsme 3 BGN za dospělého, 2 BGN za dítě, dostali jsme informační letáček a mladík nás zavedl do hrobky, kde vedl sáhodlouhý výklad nejen o hrobce, ale i historii Pomorie a širého okolí. Po téměř půl hodině jsme ho museli násilím přerušit, protože už se začínal opakovat :-) Každopádně hrobka/svatyně je to parádní. Pochází z mnohem mladšího období (2-4. století našeho letopočtu) než jiná thrácká místa, která jsme měli dosud možnost v Bulharsku navštívit, a je zvláštní si uvědomit, že v té době už tady byla římská a byzatská kultura a nějak koexistovala s tou thráckou. Hrobka je jako některé jiné v Bulharsku (Kazanlak a okolí, Starosel) zabudovaná v umělém pahorku, má kruhový tvar a uprostřed je dutý sloup, uvnitř kterého bylo schodiště, pomocí kterého se stavitelé dostávali nahoru na klenbu, aby ji byli schopni postavit. Uvnitř to vypadá jako v houbě postavené z kombinace cihel a kamene, ke kruhové komoře vede dlouhý tunel a v komoře samotné je 5 nik, do kterých údajně ukládali urny s popelem zesnulých. Pravděpodobně to nebyla jen hrobka, ale odehrávaly se tady i nějaké rituály. Bulharští vědci si lámou hlavu, proč jednotlivé thrácké hrobky nejsou stejné ani podobné, ale každá je úplně jiná. Jedním z vysvětlení je, že právě ten fakt, že se liší, že je to místo odlišné od jiných, bylo tím pravým důvodem a součástí stvebního plánu.

Užijte si bulahrské černomořské pobřeží! Je krásné.

V průběhu letních prázdnin navštívili Bulharsko novináři ze slovenského SME. Protože nám napsali email s prosbou o kontakt na nějakého Slováka, který by jim zde poskytl informace, setkali se s Monikou Šlosárikovou a výsledkem je celá série článků, které si můžete také přečíst.

• Sofia i celé Bulharsko sa menia k lepšiemu, túlavé psy zostávajú
• Votrelec ukazuje, ako chutí Bulharsko
• V Bulharsku sú ruže nad zlato
• Ufo nad Bulharskom      
• Keď vám Bulhari ponúknu spasiteľnú žiletku, nemyslia to v zlom

Krásné podzimní počasí je ideální pro objevování dalších krásných míst v Bulharsku a okolí.

Pokud máte celý víkend, stojí za to vyrazit k moři ať už do Bulharska nebo do Řecka. Pokud ale máte jen jeden den nebo prostě jen chcete spát ve vlastní posteli nebo se vám jen nechce balit ku´fr na celý víkend, pořád máte spoustu možností, kam vyrazit. 

Všechny typy na jednodenní výlety najdete označené štítkem Jednodenní výlet

Pokud vám nestačí informace, které jsme sem vložili, neváhejte a napište své dotazy na náš email: cesiaslovacibulharsko@gmail.com

Blíží se období dovolených, tak vkládám konečně popis naší cesty Tureckem, na kterou jsme se vypravili v dubnu.

Naše cesta z Bulharska do Turecka vedla přes Capadocii, Alanyi, Side, Pamukkale, Selcuk, Efes a dům pany Marie u Efesu, Canacale zpátky do Bulharska. Celkem jsme najeli přes 4000 km za 10 dnů během velikonočních prázdnin. Mapa cesty. Předpokládali jsme, že bude hezké jarní počasí, jak se na takovou jižní zemi sluší a patří, ale hned první den v Turecku jsme projížděli sněhovou vánicí a tak na Bílou sobotu bylo všude kolem nás opravdu bílo.

Na hraniční přechod jsme přijeli před půlnocí, takže jsme se moc neorientovali, kam bychom měli jet a nějak jsme se prokličkovali kolem linkových autobusů a přijeli k první budce. Závora byla před ní, takže jsme museli vystoupit a jít k okýnku, kde nám koukli do pasů a závoru otevřeli. Po pár metrech byla druhá budka, tam chtěli vidět papíry od auta a po dalších sto metrech byla před námi nějaká podivná budova, kam odcházeli všichni cestující z autobusů. Takže manžel sebral pasy a šel se tam podívat. Uvnitř bylo několik přepážek a popisy jen v turečtině. Naštěstí se tam zrovna energicky přiřítili dva mladíci, kteří nám poradili, co dělat a kam zajít. Důležité je, abyste měli s sebou papíry od auta a pokud nejste majitelem auta, tak budete potřebovat ověření, že můžete automobil používat. Auto vám zapíšou do pasu a při návratu z Turecka zase kontrolují, že to auto máte stejné. Takže jsme posbírali razítka, ale to ještě nebylo všechno. Po dalších pár metrech jsme přijeli na další stanoviště a tady bylo úkolem zkontrolovat zavazadla. Dostali jsme další razítko a doufali, že máme všechno za sebou, ovšem před výjezdem z hraničního přechodu stojí další budka, kde celník zkontroloval, jestli jsme proběhli skutečně všemi kontrolními body a získali všechna razítka. Měli jsme radost, že jsme uspěli a po dvaceti minutách odjížděli spokojení do Turecka.

Silnice v Turecku jsou naprosto skvělé. Mezi turistickými destinacemi, které jsme navštívili, jsou všude rychlostní silnice o minimálně 4 pruzích, takže můžete jezdit běžně rychlostí 100 km v hodině a tím je cestování v Turecku docela snesitelné, ačkoli vzdálenosti jsou opravdu velké. Pokud plánujete do Turecka vyrazit autem nebo si auto půjčit, určitě se vyplatí mít diesel. Aktuální cena benzínu v Turecku je cca 4,40 liry zatímco nafta stojí o cca 1 liru méně. Cena benzínu je zde údajně druhá nejdražší na světě, takže se vyplatí dotankovat před překročením hranic ještě v Bulharsku.

Dálniční poplatky jsou trochu tajuplné. Na všech mýtných branách jsou automatické brány. První jsme projeli (bylo otevřeno) aniž jsme cokoli koupili nebo zaplatili. Na benzince se za dálnici zaplatit nedá. Před další mýtnou branou jsme nakonec našli budovu se stejným logem HCI, jaký je na branách a tam jsme si koupili nálepku, kterou jsme nabili na 100 lir. Snad to i stačilo, ale nejsme si vůbec jistí, protože displeje s námi hovořili pouze turecky, čísla ukazovaly nějaké zvláštní (jednou například 121, což nás naprosto zmátlo vzhledem k tomu, že celková cena, kterou jsme zaplatili, byla 100 lir) a neměli jsme tušení, zda se jedná o cenu nebo o zůstatek.

Protože jsme míjeli cestou ve vánici spoustu nákladních automobilů a protože silnice byla silně posolená , měli jsme auto celé pokryté bílým povlakem, tak jsme se rozhodli najít nějakou automyčku. Na Shellce jsme našli nějakou automatickou, tak jsme se rukama nohama s obsluhou domlouvali, že bychom jako chtěli tam umýt auto. Nakonec jsme si porozuměli a nechali nás najet před myčku, postříkali nám celé auto hezky mydlinkami a pustili myčku. Ani neškytla. Asi technický problém. Turek, co nás obsluhoval ani nemrkl a nechal nás přejet na druhou stranu benzinky a tam nám auto umyl ručně vapkou a pak ručně pečlivě vysušil. To všechno za 1 liru! Tedy asi za 10 Kč. 

Co se týká cestování autem, za zmínku stojí také to, že u všech zajímavých turistických míst je velké parkoviště, kde po vás budou chtít za parkování zaplatit pár lir (většinou 5lir).

První nocleh jsme si rezervovali v termálním hotelu v Kizilcahamam. Byl to velký resort s několika ulicemi vil a několika bazény. Ubytování ani bazény nestály za nic, ale zato jsme měli šanci poznat, jak to chodí v hotelu pro místní Turky a nikoli pro turisty. Bazény byly oddělené zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže, takže žádná „family fun“ se nekonala. Přiznám se, že nás to zpočátku překvapilo, ale nakonec jsme náš pobyt pojali jako poznávací. Turecké ženy tady téměř všechny mají zahalené hlavy v krásných šátcích a je vidět, že i v pokrývce hlavy jsou jasné trendy stejně jako v ostatních kusech oblečení. Vůbec nejzajímavější bylo, že do bazénu slečny, dámy i důchodkyně chodí oblečené do speciálních úborů. Ty mladší v barevných tunikách bez rukávů a legínách po kolena, ty starší v dlouhých kalhotách a tunikách s dlouhými rukávy. Mám silný pocit, že musí být strašně nepříjemné se v tom koupat a mít na sobě vlastně mokré oblečení, ale dámy se bavily náramně a když na půl hodiny pustili tobogán, stály ve frontě všechny bez rozdílu. Pravdou je, že v bazénu byla taková jako uvolněná atmosféra. Tím, jak tam žádní chlapi holky neokukují, má to něco do sebe. V malém a děsně horkém termálním bazénku seděly starší dámy a nezávazně konverzovaly. My cizinky a ještě asi dvě mladé slečny, které měly na sobě normální, tedy „západní“, plavky, jsme se tam cítily trochu jako vetřelci, ale všechny místní byly milé a za všech okolností usměvavé.

To platí prakticky o všech místních službách. Turci jsou milí, úslužní a pozdrav a otázku „jak se máš“ umí snad v 50 jazycích. Češtinu ovládají všichni. Těmito třemi slovy samozřejmě jejich jazykové schopnosti většinou končí, ale minimálně poprvé je to příjemné. Všichni prodavači se vás nejdřív zeptají, odkud jste, jakoby startovací cenu pro vyjednávání stanovovali podle země původu turisty. Tím se dostávám k obchodu. Ať chcete nebo nechcete, musíte o ceně smlouvat. Výjimkou jsou jen supermarkety a restaurace, kde jsou uvedeny ceny. V ostatních obchodech se suvenýry, oblečením, zlatem, botami a podobně, žádnou cenovku nenajdete. Takže první cena, kterou vám sdělí je taková jakoby orientační a začíná smlouvání. Když jsem se ptala jednou na cenu já a nechtěla jsem v žádném případě smlouvat, jen jsem chtěla vědět, kde by se cena tak asi mohla pohybovat, prodavač sám po chvíli vysvětlil, že jsme v Turecku a on prostě musí smlouvat, protože tak to tady funguje. Ale když mě tak vidí, že mi to sleví o čtvrtinu.

Capadocie – je oblast ve středním Turecku, která je známá pro své tufové komíny, které vznikly zvětráváním horniny, na jejímž povrchu je vulkanická vrstva. Těmto skalním útvarům se říká Fairy chimneys“ , protože prý v nich žijí víly. Nejzajímavější místa oblasti jsou soustředěna kolem městečka Göreme v okruhu cca 20-30 km. Pro návštěvu je ideální mít automobil, jinak se budete muset mezi místy přesouvat taxi.

Bydleli jsme ve malinké vesničce Ortahisar, kde je malá pevnost vysekaná do jedné ze skal. A přímo v této pevnosti se ve vysekané jeskyni i poměrně příjemná a autentická restaurace Ali Baba. Za zmínku stojí také náš hotel – je to totiž jeskynní hotel Ortahisar Cave Hotel– prostě do skály vytesali jeskyně, ve kterých se bydlí. Měli jsme obavu, že nám tam bude zima, ale pokojíčky byly krásně vytápěné podlahou a určitě pobyt tady stál za to. I díky Fatmě, která se o hotel stará a která nám každé ráno připravovala luxusní snídani a která nám skvěle poradila, kam a kudy jet.

První den odpoledne jsme projeli údolí od městečka Ürgüp do městečka Avanos. Po cestě jsme se zastavili na několika místech s vyhlídkami na skalní komíny. Poté jsme zamířili do Open air muzea Zelve. Ještě před příjezdem tam jsme se zastavili na místě zvaném Paşabağ – je to menší skalní město se skalními útvary připomínajícími houby. Toto místo je volně přístupné, neplatí se vstupné a dostanete se kamkoli si umanete. Bylo to naše první setkání se skalním městečkem a byli jsme tím naprosto uchvácení. Vlezli jsme všude, do každé jeskyně a díry, vyšplhali nahoru na skály a dívali se na městečko shora, prostě se nám to moc líbilo. Dole u parkoviště jsou stánky s občerstvením a suvenýry, tak jsme si poprvé koupili fresh z pomerančů a granátového jablka a spokojenost byla   maximální. Když jsme přijeli do Zelve, zjistili jsme, že v dubnu zavírají poměrně brzy již v 17 hodin (poslední vstup v 16:15), tak jsme to museli nechat na další den (a dobře jsme udělali).  Po cestě do Ürgüpu je vyhlídka s názvem Devrent valley a zde jsou skály ve tvaru třeba velblouda. Vyfotili jsme si to tam a pokračovali zpět do hotelu. Cestou zpět do Ortahisaru jsme se ještě zastavili na vyhlídce, které se říká Sunset point. Každý den při západu slunce se zde sejde velké množství lidí, především turistů (za vjezd se platí) a kochají se západem slunce nad údolím s úchvatnými skalními útvary. Tak jsem zvědavá, jestli sem náš synek opravdu vezme svoji vyvolenou, až ji bude chtít požádat o ruku J Neviděla jsem totiž moc míst, která by byla romantičtější!

Capadocia: Den 1 mapa: https://goo.gl/maps/ISpOI

Druhý den po skvělé snídani jsme vyrazili do terénu s plánem navštívit Open air muzea a údolí Ihlara.

První zastávkou bylo Zelve. Dnes je Zelve přístupné jako Open Air museum a je otevřeno denně 8-17 hod (v letní sezóně určitě déle). Děti do 12 let mají vstup zdarma, ale je třeba předložit v pokladně jejich pasy dokazující věk a dostanou vytištěnou vstupenku, kterou projdou přes turnikety. Dospělí platí vstupné do Zelve 10 lir. Pokud plánujete navštívit více míst v oblasti, doporučuji si zakoupit Museum pass, který stojí 45 lir a zahrnuje vstupné do 7 populárních míst: Zelve Open Air museum, Göreme Open Air museum – včetně vstupného do Dark church – nejlépe zachovaný a nejbohatěji zdobený kostel, Ihlara Valley, Derinkuyu – podzemní město, Kaymakli – podzemní město, Özkonak – podzemní město. Díky této kartě máte také přednostní vstup do těchto míst bez nutnosti stát ve frontě, což my jsme naštěstí nevyužili, protože nikde nebylo tolik lidí, ale v létě se to může skutečně hodit. Karta platí 72 hodin od prvního použití a prodávají je u daných památek v pokladně.  Nám se karta vyplatila, protože jsme navštívili Zelve, Göreme, Kaymakli a Ihlara Valley.

https://journeywonders.com/cappadocia-travel-guide/

Vesnice Zelve byla vybudována mezi 9. A 13. stoletím křesťany, kteří zde v té době žili. Vybudovali si příbytky, hospodářské místnosti i kostely v tufových skalách, protože hloubit do tohoto materiálu bylo velmi snadné. Vesnice byla místními Řeky obydlena až do roku 1924, kdy došlo k výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem a Řekové odsud byli vystěhováni. Poté byla vesnice místními muslimy využívána až do 50. let 20. století, kdy byla eroze už tak pokročilá, že přebývat zde bylo nebezpečné a tak byla založena vesnice Nové Zelve, kam se obyvatelé odstěhovali. O d té doby byla oblast nechána na pospas slunci, vodě a větru a eroze pokračovala. Jeden z místních kostelů dnes je již zavalen a na více místech můžete pozorovat, jak je příroda silná a pokračuje v pozvolném rozkladu.  Zelve je komplex 3 propojených údolí, ve kterých můžete volně prozkoumávat vyhloubené místnosti, tunely, kostely a také výrobnu vína s prastarým kamenným lisem. Některé místnosti jsou jednoduše přístupné, do jiných můžete vlézt s většími obtížemi a určitě si s sebou vezměte baterku, ideálně čelovku. Nám se průzkum tohoto místa líbil strašně moc, strávili jsme tady minimálně 2-3 hodiny a považujeme jej za mnohem lepší než známější Open Air musem v Göreme, kam jsme zamířili hned poté.

Open Air musem v Göreme (jednotlivé vstupné 20 lir) je od Zelve vzdáleno jen cca 10 km. Rozkádá se na menší ploše než Zelve, ale je zde obrovské množství jeskynních kostelů a zajímavých klášterních místností – jídelní stoly a lavice v refektářích jsou vytesány přímo z kamene, do kterého jsou místnosti vyhloubeny, a vypadá to skvěle. Ve všech kostelích jsou nádherné středověké fresky, nejbohatší jsou pak v kostele, který se nazývá Dark church. Do tohoto kostela se platí zvláštní vstupné, pokud nemáte Museum pass. Göreme Open Air Museum navštěvuje mnohem více turistů než Zelve, takže nemáte moc klid rozjímat nad krásou skal, jeskyní a fresek v kostelích. Jsou zde vybudovány nové chodníky, v kostelích jsou dřevěné podlahy, aby se neponičily podlahy původní a tak celkově Göreme nevyznívá tak autenticky jako Zelve. Proto pokud navštívíte tuto oblast a měli byste se rozhodnout mezi Göreme a Zelve, doporučila bych Zelve z hlediska autentičnosti, Göreme pokud hledáte uměleckou hodnotu výzdoby. Návštěva zde trvá maximálně 2 hodiny, spíš méně.  

Z Göreme jsme vyrazili do Ihlara Valley. Cestovali jsme podle mapky, kterou jsme dostali v hotelu a nevšimli jsme si, že není v měřítku, takže místo očekávaných cca 50 km jsme z Goreme do Ihlara Valley ujeli cca 90 km, ale nelitovali jsme. Ihlara Valley je fascinující 100 m hluboký kaňon, na jehož dně teče říčka. Podél řeky na obou stranách je několik skalních kostelů zdobených freskami, dříve jich prý bylo až sto. Přijeli jsme ke vstupu, odkud vede na dno kaňonu cca 300 schodů a navštívili jsme několik kostelů. Procházku zde můžete protáhnout na celý den, pořád by bylo co objevovat a obdivovat.

Po cestě zpět jsme se zastavili v městečku Gölüdag – je tam totiž volně přístupné podzemní město, neplatí se vstupné a přístupné je i po 17 hodině, kdy jsme se vraceli z Ihlara Valey. Zaparkujete na místním náměstíčku a přímo odsud vedou do podzemního města dva vchody. Nejsou propojeny, takže nezapomeňte a vlezte do obou. Toto podzemní město je skutečně poměrně malé a přístupné je jen jedno, v některých místech dvě patra, ale zato místnosti v něm jsou poměrně velké a velkorysé. Najdete zde stáje pro velbloudy, kostel i obytné místnosti. Jejich využití je napsáno turecky a anglicky, ale další vysvětlení nedostanete.

Poslední den naší návštěvy v Capadocii jsme navštívili podzemní město Kaymakli a vřele doporučuji všem, kteří do této oblasti zavítají. Neuvěřitelné podzemní bludiště, ve kterém jsou mezi jednotlivými podlažími (přístupné jsou 4) uzoučké a nízké tunely, obytné místnosti, kostely, kuchyně, výroba, stáje, to všechno hluboko pod zemí vás bude fascinovat.  Podzemní města si místní budovali po staletí, aby se měli kam ukrýt, když oblastí procházeli někteří z mnohých nájezdníků. Věřím tomu, že ačkoli v podzemí měli místní všechno, co potřebovali, včetně čerstvého vzduchu díky jednoduchému systému klimatizačních komínů, určitě se přemístili na povrch ihned, kdy nebezpečí pominulo.  Návštěvníci musí jít pouze po modrých šipkách směrem tam a po červených směrem zpět, protože v úzkých tunelech se prostě nevyhnete! Po vstupu do podzemního města vás hned odchytí průvodce a nabízí vám své služby, ale myslím, že to s cenou už přehánějí (nám nabízeli za 70 lir), i když se od nich můžete dozvědět velmi zajímavé informace.

Alanya – přímořské letovisko, 120 km od Antalye, středně velké, v létě určitě méně divoké než Antalya, ale přesto plné hotelů a resortů, obchodů s neorigálními kopiemi oblečení, obuvi, kabelek a elektroniky na každém rohu. Nádherná Kleopatřina pláž je rozdělena na sekce, které patří k jednotlivým hotelům, v létě to musí být docela masakr tam najít místo na ručník. Přímo ve městě je na skále majestátný hrad a přímo u Kleopatřiny pláže je vstup do jeskyně Damlatas. Je to malinkatá krápníková jeskyně, kde je stálá teplota 22-23 C celý rok a vysoká vlhkost. Jeskyně se doporučuje pro astmatiky a tak většina návštěvníků zde zůstává delší dobu, než kolik by bylo potřeba k tomu, abyste jeskyni viděli (to by stačilo 5-10 minut maximálně). Ve spodní části jsou lavičky k relaxaci. Vstupné je nízké, ale pokud nemáte dýchací problémy, budete malými rozměry jeskyně asi zklamáni. Žádný Moravský kras to skutečně není!

Na cestě do Alanye ze Side a Antalye leží Delfinárium a obrovský Aquapark. Obojí musí být skvělá atrakce pro děti, ale my neměli čas ani to správné počasí, abychom je navštívili.

Side – stará část letoviska Side leží na výběžku do moře a je to úchvatné místo, kde ze současných budov trčí antické zbytky. Ačkoli jste v současném městě s obchody, restauracemi a hotýlky, procházíte se přímo mezi pozůstatky z antických chrámů. Takže to není žádné sterilně udržované archeologické naleziště obehnané plotem, ale živoucí organismus, kde si kafe můžete dát na krásném mořském pobřeží a metr od vás se přitom válejí v trávě antické sloupy a korintské hlavice. Jedinou památkou, kam se platí vstupné, je místní antické divadlo, které je velmi dobře zachováno. Prohlídku města si naplánujte alespoň na půl dne. Sice není moc velké, co se týká rozměrů, ale jeho atmosféra vás určitě uchvátí a budete se tady chtít potloukat dlouho. 

Dcera naší krajanky nabízí k pronájmu nový rodinný dům plně zařízený asi 100 m od obchodu a cukrárny  Max v Dragalevcích nad silnicí mezi Dragalevci a Simeonovo. K dispozici bude od začátku srpna - do 15.7. tam bydlí jedna anglická rodina. 
 

Suterén - garáž pro 3 auta, sklad, prádelna, vnitřní schodiště přímo do přízemí, 
 

Přízemí - vstupní předsíňka, chodba, obývací pokoj, jídelna a kuchyně - vše jeden prostor částečně oddělené  funkčním krbem, s přímým výstupem na zahradu z jižní strany francouzkými okny, z chodby je vstup do koupelny s WC, a do pokoje s velkou terasou východ - sever, 
 

První patro - dvě ložnice, koupelna s WC,  rodičovská ložnice s vlastní koupelnou s WC, šatníkem a terasou na jih. 
 

Dům se vytápí oběhovým systémem prostřednictvím krbu a klimatizacemi ve všech místnostech, ohřev teplé voda ze slunečních panelů. 
Dodatečně vlastní zdroj vody - studna v zahradě. Upravená zahrada, možné udržování zahradníkem, který se o ni dříve staral. 
Dům je zabezpečený dvoukruhovým systémem EZS. 
 

Měsíční nájem 2500 euro, náklady zvlášť, otevřený k jednání. 
 

Kontakt - Nikolaj Dimitrov - 0888 505 640 - angličtina, ruština, španělština, němčina. 

Ačkoli je Sofie prvním místem v zahraničí, kde dlouhodobě žijeme, myslím, že je také jedním z nejlepších, které jsme si mohli přát.

První zážitky byly dost otřesné a měla jsem upřímnou hrůzu z toho, že zrovna sem mne a naše děti můj manžel přivedl. Tehdy před necelými třemi lety, když už měl podepsanou smlouvu na práci pro Bulharsko, jsme sem vyrazili autem. Plán byl takový, že navštívíme školu, kam budou chodit děti, a najdeme si dům, ve kterém budeme bydlet. To vše za tři dny, takže jsme odpovědně vše domluvili už před naším příjezdem.  

Cesta byla dlouhá a úmorná, klimatizace v autě naštěstí fungovala, protože v Srbsku jsme na displeji viděli hodnoty kolem 40 C, takže při každé zastávce nás vedro doslova vyfackovalo.  Se setměním jsme dorazili na bulharské hranice a napjatě sledovali naši novou zemi zaslíbenou. Po pár kilometrech jsme projeli kolem obrovského cikánského slumu, pak za chvilku poté, co jsme minuli ceduli hrdě hlásící, že jsme už v Sofii, jsme jeli kolem nějaké stoky, jejíž nábřeží bylo vybetonované a posprejované a všude se válely odpadky. Osvětlení na ulicích bylo mizerné, ale přesto bylo jasné, že dráty elektrického vedení jsou takové nějaké zvláštně prověšené, přichycené na sloupy, které měly před dvaceti lety své lepší časy už za sebou, domy ošuntělé, chodníky a silnice rozbité a sídliště vypadala jako výjev z laciného hororu. V autě vládlo dusné ticho, jen děti se občas zeptaly, jestli tohle je vážně už ta Sofie.

Později jsme zjistili, že nás tehdy navigace vedla místy, které skutečně i dnes nevypadají úplně reprezentativně, ale přeci jen ten první dojem byl přehnaný.

Jakmile se zabydlíte, zjistíte totiž, že Sofie má všechno a možná víc, než potřebujete k příjemnému životu.

Centrum Sofie leží v místech, kde již v 8. století před naším letopočtem existovalo důležité thrácké osídlení. Dnes můžeme obdivovat vykopávky z římského období, zachovaná je rotunda sv. Jiří z 6. století, chrám sv. Sofie nebo kostelík sv. Petky, který je zajímavý tím, že je pod úrovní terénu. Kromě toho jsou přímo v centru skutečně blízko sebe muslimská mešita, židovská synagoga, katolický kostel a pravoslavný chrám. Na tak malém prostoru pravděpodobně nenajdete chrámy různých náboženství nikde jinde v Evropě.

Ovšem to, že Sofie leží v místech s prastarou historií, neznamená, že centrum je plné úzkých křivolakých uliček, jak jsme na to zvyklí z Prahy a jiných historických měst u nás. V 19. století poté, co se Bulharsko osamostatnilo (s výraznou pomocí Ruska) z nadvlády Osmanské říše, se Sofie stala novým hlavním městem a povolala do svých služeb Slovany z celé Evropy. Významnou úlohu při budování nového hlavního města měli Čeští architekti, kteří vymysleli územní plán města a kteří navrhli také třeba dva nejznámější místní mosty – Lvov most a Orlov most. Ovšem především díky jejich územnímu plánu je centrum města vzdušné, se širokými bulváry a jejich dědictvím se Sofie řídí dodnes, takže přímo z centra města vede síť širokých bulvárů. To v praxi znamená, že do centra se autem dostanete po širokých silnicích s několika pruhy, mimoúrovňové křižovatky jsou standardem a stále přibývají, takže pokud se vyhnete místům, kde se právě staví metro nebo nová mimoúrovňová křižovatka, projedete celým městem v kteroukoli hodinu takřka bez stání v zácpách. Pro řidiče tedy takřka ráj na zemi.

Nás rozmazlené už trochu štve místní systém parkování v centru. Centrum města je totiž rozděleno na modrou a zelenou parkovací zónu a v těchto místech vždy bez problémů zaparkujete, protože parkování je zde omezeno na maximálně 2 nebo 4 hodiny. Platí se pomocí sms, což je nesmírně pohodlné. Jedinou chybou je, že skutečně tam nelze stát delší dobu. Okamžitě vás vyhmátnou kontroloři, kteří jsou všude. Nahlásí váš vůz a během pár minut už máte na autě botu nebo vás odtáhnou. Takže je ve vašem zájmu si hlídat čas. Na druhou stranu musím přiznat, že díky této důslednosti jde kdekoli v centru vždycky zaparkovat bez problému.

Pokud dopředu víte, že potřebujete zůstat v centru delší dobu, můžete nechat auto na parkovišti u stanice a jet metrem. Metro je moderní a rychlé, navíc velmi levné (1 jízda 1 GBN).

No a úplně nejjednodušší je to vyřešit taxíkem. Taxi je tady pořád velmi levné a dovolit si ho může v podstatě každý. Viděla jsem rodiny, které udělaly nákup v IKEA a pak odjeli malinkým taxíkem – taxikář pomáhal nacpat všechny tři lidi plus dva koberce, jednu krabici a dvě plné nákupní tašky do jeho zánovního taxiku značky Kia Picanto, který navíc jezdil na plyn (takže v kufru měl bombu a nikoli místo na nákup).  Taxiků je tady strašně moc, najdete je všude. Pravda je, že auta jsou často už za zenitem své krásy a z místních silnic jsou dost rozhrkané. Navíc taxikáři (a asi i zákazníci) v autě často kouří, takže máte někdy pocit, že chybějící bezpečnostní pás je už jen malou chybou na kráse.

Ještě před pár lety tady prý nebyly pořádné obchoďáky a nákupy tak znamenaly náročnou disciplínu. Ovšem jen za ty dva roky, co tady bydlíme my, otevřeli v Sofii tři nové obchodní domy, kde seženete prakticky cokoli, co potřebujete, najíte se tady, umyjí vám auto za pár korun a ještě můžete zajít do kina, takže komfort západního ražení.

Taky restaurace jsou takovým příjemným bonusem. Sice bulharská kuchyně není úplně to, co bychom po našem návratu domů postrádali (výjimkou jsou famózní saláty!), ale restaurací, kde vaří světovou kuchyni, je tady víc než dostatek. Ve většině z nich si sice musíte zvyknout na to, že jídlo vám naservírují tehdy, když ho má kuchař hotové a nikoli najednou všem u stolu, takže se stává, že někteří z nás už mají po jídle, zatímco druhý ještě stále poslouchá kručící žaludek. Druhým místním specifikem je fakt, že není možné účet rozdělit. Takže pokud sedíte u stolu s kamarády, počítejte s tím, že na konci večera budete mít ještě trénink paměti (co jsem to vlastně měl) spojený s písemkou z matematiky (vypočítej si, kolik platíš) a testem z bulharštiny (chudák ten, co neovládá azbuku..).

A co je na Sofii úplně nejlepší, je Vitoša. Sofie totiž leží v dolíku mezi několika pohořími a nejbližší z nich je právě Vitoša. Pohoří, jehož nejvyšší vrchol se jmenuje Černy Vrah a nachází se ve výšce 2290 m nad mořem. Když jste ve městě, Vitošu vidíte v podstatě odkudkoli a díky tomu se snadno orientujete i v místech, které moc neznáte. Většina nás expatů totiž bydlí právě na úpatí hor a tak když se potřebujeme dostat domů, musíme jet pořád směrem k Vitoši. Jak jednoduché J

Pro nás, co nepracujeme, je skvělé, že se můžeme ráno podívat na web kamery a podle počasí nahoře se rozhodnout, že dnes půjdeme lyžovat. Hodíme lyže do auta a za 20 minut už stojíme na svahu! A od jara do zimy je Vitoša prostě fenomenální na procházky se psem i bez něj. Svahy jsou protkané desítkami pěšinek a tak je pořád co objevovat.

Kromě toho nás všechny, kdo doma žijeme v rovině, fascinuje už jen ten pohled na hory. V zimě máme pořád pocit, že jsme na lyžařské dovolené, v létě pak napjatě sledujeme, jak postupně mizí poslední fleky sněhu, a uzavíráme sázky, kdy už tam sníh vůbec nebude.

Když to celé shrnu, tak v Sofii se žije opravdu dobře. Systém silnic je přátelský k řidičům, nákupy snadné, restaurace skvělé a levné, příroda v okolí famózní. Když máte to štěstí jako já a potkáte tady navíc tak skvělé kamarády a když děti budou tak šťastné a spokojené ve škole, jako jsou ty naše, tak věřte, že si Sofii zamilujete.

Manitou na neděli zařídil skvělé počasí, takže indiánský kmen Apačů pod vedením Vinnetoua a jeho přítele Old Shatterhanda mohl bez újmy na zdraví a bez promočených mokasín strávit krásný den na čerstvém vzduchu.

Nejdříve si Indiáni rozdali čelenky a vytvořili indiánské malování na obličejích. Pak si sami vytvořili skvělé pravé indiánské oděvy, vybrali si přezdívky a naučili se svůj indiánský pokřik. 

Pak se s nimi musela Nšoči rozloučit, protože spolu s Kleki Petrou odcházela na studia do Sofia City na univerzitu. S sebou si vzala celý rodinný indiánský poklad, spoustu jídla na cestu, luk i lano, prostě všechno, co na dlouhou cestu bude potřebovat. Ovšem to nikdo netušil, že Nšoči přepadnou ukrutní bandité, celý poklad jí ukradnou a ji samotnou přiváží ke stromu! Naštěstí se o tom naši malí indiáni dozvěděli a vydali se jí na pomoc. Nšoči rychlostí blesku zachránili a vydali se po stopách banditů, kteří ve zmatku a ze strachu z nich za sebou nechávali ukradené věci a nakonec tak našli i celý zlatý poklad!

Když si po namáhavé cestě vydechli, museli si sami upéct chleba, začali tvořit bezové píšťalky, lapače snů, smaltované přívěšky a náhrdelníky. Nakonec jsme soupeřili v přetahování a střelbě z luku na medvěda (teda vlastně bílé reklamní plyšové "Kofola" prase). 

No zážitků jsme všichni měli mraky! A myslím, že nejen my, ale i všechny ty bledé tváře, které nás přes den na Vitoši potkaly!

V pátek do Českého centra zavítali loutkáři profesionálové a umožnili našim dětem, aby si s nimi vyrobili vlastní loutky.

V sále, kde jsme děti v pět večer nechali, byly na stolech nůžky, lepidla a pastelky, na pódiu různé zbytky látek, pet lahve a krabice od mléka, mrkve, brambory a podobné nesourodé suroviny. Když jsme za dvě hodiny pro děti přišli, svítily jim oči nadšením, chlubili se naprosto úchvatnými loutkami, stále pokračovali ve výrobě a v žádném případě nechtěli odejít.

Prostě skvělá akce! Děkujeme za ni!

Fotogalerie z Loutkářské dílny

V pátek jsme měli už druhé setkání s malými herci, kteří nám v prosinci zahrají a zazpívají na Mikulášské besídce v Československém klubu TGM.

Formát letošního představení se teprve rýsuje, ale plán je takový, že se naučíme divadelní představení Ferda Mravenec aneb Škola jízdy na kolečkových bruslích - je to veselá hra s písničkami a snad i tanečky a taky aspoň dvě česko-slovenské vánoční koledy. 

Naše setkání jsou nejen o zkoušení představení, ale hlavně se snažíme, aby české a slovenské děti trávily společně čas, aby měli možnost vnímat a používat rodný jazyk a aby u toho byla zábava. Letos navíc využíváme i knihovnu českého centra, kde s dětmi čteme a provozujeme výtvarné aktivity (to, aby vydrželi posedět :-) 

V průběhu podzimu a zimy plánujeme s dětmi s knihovně přespat - taková Noc v knihovně, to bude paráda! Čtení, poslech, stínové divadlo a výroba vlastního "divadla", to bude děti určitě bavit. 

Takže neváhejte a přiveďte taky svoje děti za námi. Setkáváme se každý pátek od 17 hod do cca 18:30 - 19:00 hod v Českém centru (Rakovski 100, Sofie). Role se najde pro každého! Děti můžete nechat s námi a po zkoušce si je vyzvednout. 

Jeden z jižních výběžků Peloponésu se nazývá Mani. Turistické průvodce vás navnadí na to, že zde uvidíte věžové domy, jejichž historie sahá do středověku, kdy místní klany bojovaly mezi sebou o úrodnou půdu, která byla a je v těchto končinách vzácná. Cílem bojů mezi klany bylo zničit mužské příslušníky protivníkova klanu, vyplenit jejich opevněné domy a zničit jejich výstavní střechy. Aby dosažení tohoto prestižního cíle bylo co neobtížnější, časem začaly klany stavět domy stále vyšší a dnes můžete na poloostrově najít kamenné věžové domy o třech i čtyřech patrech. Tato bojová tradice se zde dochovala živá až do 19. století a vypadá to, že i v dnešní době stálé místní holdují zábavě založené na vojenských základech.

Když jsme navštívili zblízka opevněné domy ve vesnici  Pirgos Dirou, všude v okolí se válelo velké množství vystřílených patronů. Klikaté silnice, které se vinou podél pobřeží, jsou zde lemovány velkým množstvím dopravních značek. Ty, které jsou staršího data a jsou plechové, jsou prostříleny jako řešeto a evidentně slouží místním jako oblíbené terče.

Ačkoli Mani ve 20. století skomíralo a postupně se celý poloostrov vylidnil, dnes dochází k jeho postupné obnově. Jednak unikátní věžové domy přitahují pozornost turistů, kteří sem kvůli nim váží dlouhou cestu, jednak se stala nesmírně populární jeskyně Dirou (Caves of Dirou), kterou lze přirovnat k Punkevní jeskyni v našem Moravském krasu. Lodičkou se zde jede cca 30 minut a poté následuje kratší prohlídka suché části jeskyně. Průvodci na lodičkách podávají výklad pouze v řečtině a suchou část si už procházíte úplně sami, bez průvodce, ale i tak určitě její návštěva stojí za to! Odsud na jih po silnici lemující pobřeží dojedete až na nejjižnější cíp poloostrova a cestou potkáte velké množství věžových domů. Do některých z nich lze bez problémů „proniknout“, nejsou zpravidla nijak ohrazené ani zabezpečené, jsou jen zarostené divokým plevelem a uvnitř jsou plné vysušených dobytčích (nebo kdo ví, co to tam stanovalo za zvířata) výkalů.

    Jeskyně Dirou a nádherná zátoka s pláží přímo u vchodu do jeskyně.

Kromě těchto původních, polorozpadlých a tajemně vyhlížejících domů panuje v těchto končinách čilý stavební boom, ve velkém jsou zde budovány turistické penziony a hotely ve stejném, kamenném duchu věžových staveb.  Všechny okolní (notně vysušené a kamenité) pozemky jsou pečlivě ohrazeny kamennými zídkami, které jsou vyskládány i na nejstrmějších svazích a člověku tak zůstává rozum stát, proč to ti lidé dělali! Pokud jste byli někdy ve Skotsku, je možné, že vám to bude povědomé, jen tady je krajina, na rozdíl od šťavnatě zeleného Skotska, úplně vyprahlá, zejména v létě.

Po cestě na jih od Pirgos Dirou až na nejjižnější cíp poloostrova do vesničky Kokkonodia vám to autem bude trvat necelou hodinu (pokud se nebudete nikde zastavovat, nám to se třemi kratšími zastávkami trvalo cca 2 hodiny) a potkáte jen pár menších pláží s nádherně čistou vodou a minimem návštěvníků. Většinu pobřeží na této straně tvoří skály strmě padající do moře.  Pokud se na zpáteční cestu vydáte po opačné straně poloostrova, pláží zde uvidíte mnohem více, jsou písčité nebo oblázkové, ale ani tady nebudete mít určitě pocit, že je pláž plná lidí, spíš je pravděpodobné, že ji budete mít takřka sami pro sebe.

My se zastavili nejdřív ve vesničce Pirgos Dirou – sledovali jsme turistické značení, které nás zavedlo k „Fortified Settlement“ tedy skupině původních věžových domů s ohrazením a kostelíkem. Tato skupina je nově restaurovaná a najdete ji přímo v současné zástavbě. 

Když se tam budete procházet, v dálce uvidíte další skupinu polorozpadlých věžových domů – ta je úplně mimo současnou zástavbu a dá se tam autem dostat po místní polňačce. Domy nejsou nijak zabezpečené, ale upozorňuju, že je to tam dost zarostené, ale každopádně zajímavé místo.

Další věžové domy jsme pak po cestě viděli po obou stranách silnice prakticky všude. Stavili jsme se ve vesnici Kita (opět romantická skupina původních domů včetně kamenného kostelíku, volně přístupná, tady zatím ještě neopravovaná).

Asi nejromantičtěji vypadá skupina věžových domů v další vesnici Vathia. Je totiž na kopci a když do vesnice přijíždíte ze severu, kocháte se krásným pohledem zespodu a když odsud odjíždíte směrem na jih, fotku ze silnice si neudělá jen ten, kdo nemá foťák (nebo absolutní ignorant).

Na nejjižnějším místě poloostrova ve vesničce Kokkinogia najdete zbytky kostelíka (vypadalo to tak) – byly tam sice turistické značky, ale nějak jsme řeckému označení zde neporozuměli . Na jedné z cedulí jsme si přečetli, že je to Hydro Orákulum, tak jsme této stavbičce umístěné na skále nad nádhernou tyrkysově modrou zátokou, začali takhle říkat. Ale asi je to blbost, bohužel náš jinak perfektní průvodce (Rough Guides) tentokrát mlčel.

Mapa naší cesty včetně zastávek je zde: mapa Mani

Pokud by se skutečně někdo z vás vydal do těchto míst Peloponésu, určitě se ubytujte alespoň na jednu noc v hotelu Faris a pokud to nevyjde na ubytování, aspoň se tam stavte na oběd nebo večeři! Je sice mimo hlavní cesty, ale mírná zajížďka určitě stojí za to! Majitel všechno dělá sám od pěstování vlastního oregana, přes výrobu výborného jogurtu a sýra, po domácí chleba, marmelády a med. Snídaně tedy sestává výhradně z vlastních produktů (třeba ten čerstvý pomerančový džus – hmmm, to je prostě paráda). My tam pak i dvakrát večeřeli a v obou případech jsme byli nadšení. Navíc majitel o tom jídle vypráví s nelíčeným nadšením a do nejmenších detailů – že to kůzlátko, co budeme jíst, má od farmáře z protějšího kopce, že ty grandiozní nakládané ořechy dělá on sám, protože mladé ženské už na to nemají trpělivost (trvá to 20 dnů!), že ráno vstával v půl páté, aby v pět už sklízel oregano, protože to se musí posbírat do té doby, než vyleze pořádně slunce, jinak to může vyhodit, protože to po usušení zčerná!

My tento hotel zvolili jako základnu pro návštěvy Mystry, Monemvasie a právě Mani.

Milí přátelé,

Děkujeme všem účastníkům Olympiády za skvělý víkend v nádherné přírodě!

Speciální dík patří Radimovi a Petře za organizaci, Petrovi za excelentní guláš, Jirkovi za plecháčky na kafe, dvojici Šlosáriků za parádní přepadovku, Markovi za takřka nepřetržité grilování ….. No abych vás nezatěžovala detaily, tak zde je trocha statistiky:

Dalším podobně podařeným akcím ZDAR, ZDAR, ZDAR!

Pár fotek z akce je ve fotogalerii, zbytek sdílí Marek, Alča a Michal. Pokud jste nedostali link, napište jim nebo na mail cesiaslovacibulharsko@gmail.com !