Zdeňka Dojčeva
Narozená 22.8.1926 v Terezíně.
Česká režisérka animovaných filmů, která žije většinu svého života v Sofii. Má dvě dospělé děti, dceru, která nyní žije v ČR a syna, který zůstal v Bulharsku.
Získala řadu cen za své krátkometrážní animované filmy:
· nejlepší krátkometrážní film, Adelaide 1968
· zlatá plaketa za dětský film, Teherán 1970
V roce 2011 byl paní Zdeňce bulharským prezidentem udělen řád Cyrila a Metoděje.
V roce 2006 byla o ní vydána kniha Grigora Černeva - „Една чехкиня в София“.
Na některé její filmy se můžete podívat online:
Dupkata: https://www.youtube.com/watch?v=7Pj6CCZiB-w
Horoskop: https://www.youtube.com/watch?v=fJZ8o_P3k5c#t=603
Paní Zdeňko, odkud pocházíte a jak jste se dostala k animovanému filmu?
Pocházím z Prahy, kde jsem jako mladá byla také za války jako mladá totálně nasazená. Mohla jsem si vybrat – místo školy továrnu nebo nemocnici. Do továrny jsem nechtěla, tak mě převeleli na internu do vinohradské nemocnice, kde jsem byla pomocná síla, uklízela jsem tam a vůbec dělala podřadné práce. Byla to šílená práce, ale říkala jsem si, že to nebudu dělat navždy, vždycky jsem chtěla dělat něco s kreslením. Proto jsem se taky hned po válce, když znovu otevřeli vysoké školy, přihlásila na UMPRUM. Bohužel jsem se tam tehdy nedostala proto, že v té době se hlásilo obrovské množství uchazečů, kteří během války studovat nemohli. Díky známosti jsem ale tehdy v roce 1945 dostala práci v animovaném filmu, ve studiu Bratři v triku. To mě nadchlo a naučila jsem se tam u Eduarda Hofmana během 6 let veškeré základy animace, jak se tehdy v Československu dělala.
A jak jste se vlastně dostala do Bulharska?
Jednou v létě jsme se s kamarádkou domluvily, že pojedeme na dovolenou stopem. Jenže se to dozvěděli rodiče a strašně se na nás rozzlobili a zakázali nám to. Místo toho jsme měli jet někam k rybníku, kde byla na dovolené parta kluků gymnazistů. Já jsem si říkala, že to bude s takovými mladými kluky nuda a nechtělo se mi tam, ale kamarádka mne nakonec přemluvila. K té partě gymnazistů se tam připojili dva vysokoškoláci, Bulhaři. Jeden z nich se s námi začal bavit a já byla celou dobu přesvědčená, že se zajímá o moji kamarádku. Až když jsme se vrátili do Prahy, volal mi jednou, jestli s Květou nechceme jít na festival mládeže, který tehdy v Praze zrovna byl a na který byl problém získat vstupenky. Květa nemohla, ale já jsem s ním šla a od té doby jsme spolu začali chodit. Byl to můj budoucí manžel Bojan Bojčev, se kterým jsme se po pár letech na staroměstské radnici vzali. Máme ze svatby krásnou fotku, jak nám tam kamarádi Sokolové udělali slavobránu z lyžařských hůlek. Bojan svojí mamince slíbil, že v Československu nezůstane a že se vrátí do Bulharska, proto jsme se v roce 1952 rozhodli přestěhovat do Sofie. Pamatuji si, že tehdy byly v módě zrzavé vlasy a tak jsem se nechala před cestou přebarvit. Bojan se strachoval, co tomu řekne jeho maminka, když mě s takovými vlasy poprvé uvidí. Mohl být klidný, když jsme totiž pak po dlouhé cestě na nádraží maminku uviděli, měla úplně stejnou barvu vlasů!
Cestu z Prahy do Sofie jsme absolvovali vlakem. Když jsme přijeli do Ruse, čekalo nás docela nemilé překvapení. V Praze jsme si vyměnili peníze, abychom měli nějaká leva, ale v té době zrovna jak v Československu, tak v Bulharsku proběhla blesková výměna peněz. A my jsme v Ruse zjistili, že ty peníze, co máme u sebe, už neplatí! Bojan začal zjišťovat, co se dá dělat a já seděla na nádraží a hlídala nám kufry. Jak jsem tam tak seděla, všiml si mě nějaký pán, který se s námi dal do řeči a když zjistil, v jaké jsme situaci, nabídl nám, abychom šli k němu na oběd. Už na nádraží jsem si všimla, že život v Bulharsku asi bude dost chudobný – ženy všechny v šátcích zavázaných pod bradou, svačiny si vybalovali z novin a podobně. Byli jsme tedy Ivanovi moc vděční za pozvání. Jeho paní nachystala na stůl krásný bílý ubrus a já si říkala, že to je skvělé a na úrovni. Ona pak ale jak byla zvyklá šetřit si všechno, co má trochu cenu, na bílý ubrus poskládala noviny, aby se nezašpinil a tak jsme i my pak jedli z novin! Nic to ale nezměnilo na jejich neuvěřitelné pohostinnosti a vstřícnosti. Ivan nám dokonce dal nějaké peníze s tím, že prostě až budeme mít, že mu to vrátíme.
Když jsme tedy už měli peníze na cestu do Sofie, Bojan se rozhodl, že musím konečně ochutnat ta bulharská jídla, které měl rád a které mu v Praze chyběly. Zašli jsme do cukrárny a on mi koupil „boza“ a „baklava“ – boza je nápoj ze zkvašeného prosa a na poprvé chutná strašně, baklava je zase tak příšerně sladká! V legraci jsem tehdy prohlásila, že jestli tady jí takové věci, tak se okamžitě vracím domů!
Ale nevrátila jste se a začala pracovat v Sofii?
Ano, Bojan se mnou začal hledat, kde bych mohla pracovat. Vzal mě na ulici Luben Karabelov, kde tehdy bylo studio hraného filmu, ale odtud nás oni poslali a dostali na tu správnou adresu. Od toho roku 1952 až do roku 1989, kdy jsem odešla do důchodu, jsem pracovala ve stejném studiu, nikdy jsem práce nechtěla nechat a do důchodu jsem se netěšila. Animovaný film byla práce, kterou jsem celý život milovala.
Tehdy, když jsem do studia přišla, po mě chtěli, abych jim dokázala, že něco umím a měla jsem rozfázovat nějakého zajíčka. Pro mě, po více než pěti letech ve studiu Bratři v triku, to byla hračka. Naopak jsem to byla já, kdo je pak učil, jak si usnadnit práci, protože v Praze byli v té době přeci jenom dál. Kromě usnadnění práce a různých technických vychytávek jsem se taky snažila zavést principy skladování a archivace materiálů, která do té doby v podstatě neexistovala. I ve studiu v Sofii jsem postupně prošla různými pozicemi fázaře , animátora apod., až v roce 1960 mi nabídli, abych si udělala vlastní film. Od té doby jsem jako režisérka udělala přes 50 filmů. Ono se to nezdá, ale za každým animovaným filmem se skrývá půl roku práce mnoha lidí!
Který z filmů máte nejraději nebo na který si ráda vzpomenete?
Já jsem dělala i filmy pro děti, ale ty mě tak nebavily, mnohem raději jsem dělala takové kritické filmy pro dospělé. Z těch si vzpomínám třeba na film Dupkata (Díra), tam jde jeden pán po ulici, zakopne o kámen a spadne do díry. Když se z díry dostane, nastraží kámen stejně a schová se za keř. Přijde druhý pán, také o kámen zakopne a spadne do díry. Když se vyhrabe ven, nastraží kámen na stejné místo, díru ještě prohloubí a schová se také za keř. Se třetím pánem je to stejné, ten si pak ještě pečlivě vyměřuje, aby byl kámen na správném místě aby ten, co už se blíží, do díry určitě spadl. Když se schová a čtvrtý pán do díry spadne, stane se něco divného. Ten poslední totiž vezme lopatu, usměje se a díru zasype, aby tam už nikdo nespadl a veselý odejde. Ti tři za keřem se nejdřív smějí a pak hroutí hlavou nad tím divným člověkem.
Jaké je vaše životní motto paní Zdeňko?
Já mám až bolestivý smysl pro spravedlnost. Prostě nesnesu nespravedlnost a dělám všechno pro to, aby kolem mne nebyla.
Děkujeme za rozhovor!
8.5.2014
----
Filmografie: https://explore.bfi.org.uk/4ce2b9facb220
