Už od poloviny května v tzv. údolí thráckých králů probíhá sběr růží, ze kterých se destiluje růžový olej a z něj se pak vyrábí tradiční bulharská růžová kosmetika. 

Těsně před tím, než jsme se odstěhovali do Bulharska, byla jsem u své kosmetičky. Když uslyšela, že budeme žít v Bulharsku, hned mě poprosila, abych jí přivezla růžovou vodu, prý má děsně blahodárný vliv na pleť! A vzhledem k tomu, že je přeci jen "od fochu", říkala jsem si, že to přeci musím vyzkoušet. Přiznám se, že úplně nadšená nejsem, přesto se ze mne pomalu stává pravidelný exportér růžových mydélek, růžové vody a růžových tyčinek na rty.... 

Také proto když jsme se při jednom z víkendových výletů ocitli v blízkosti Kazanlaku, zašli jsme se podívat do místního muzea růží. Je to malá instituce, kde jsou vystaveny staré fotografie z dob, kdy se v okolí růže pěstovaly ve velkém a růžový olej se vyvážel do celého světa. Velmi milý průvodce (nebo prostě člověk, co tam prodával vstupenky - 3 leva dospělí, 1 leva děti), mám lámanou angličtinou nadšeně vypravoval o tom, jak byl na začátku 20. století růžový olej skutečným bulharském zlatem, jak desítky rodin obchodovaly s pařížskými parfuméry a vyváželi olej až do Ameriky, kolik stovek tun ročně šlo na export a jak celá oblast žila růžovým průmyslem. Pak ale veškeré aktivity skončily v rukou socialistického státu, který nevěděl, co s tím, export na západ skončil a růžový olej neuměli prodat ani spřáteleným státům východního bloku. Až v posledních letech po přechodu do soukromého vlastnictví se snaží místní opět růžovou mašinérii rozhýbat. 

Kromě toho, že v Sofii je stále víc obchodů, které se na růžové produkty specializují, je největším svátkem růží Festival v Kazanlaku. 

Podle toho milého muže z muzea, je vyvrcholením program na ukončení festivalu v neděli 8.6.2014

Prý z vrtulníku polévají celé město růžovou vodou!!, aby to tam autenticky vonělo!

Program:

9:00 hod - rose picking ritual - vesnice Enina (růže se sbírají velmi brzy už od 4 hodin ráno , aby na nich byla rosa, jinak je z nich mnohem méně oleje)

12:00 hod - slavnostní průvod , náměstí Seuthopolis

14:30 hod - mezinárodní folklorní festival, slavnostní ukončení festivalu, náměstí Seuthopolis

19:00 hod - slavnostní ukončení festivalu, náměstí Seuthopolis, koncert

Mnoho lidí ze střední Evropy si představuje Bulharsko jen jako destinaci, kde se dá strávit poměrně levná dovolená u moře. By jsem relativně překvapen, když jsem zjistil, jak velký počet lidí vůbec neví, že se v Bulharsku nacházejí i pohoří a víc než jen jemný úsměv ve mně vyvolala otázka jedné paní z Moravy, která se mně, když v průběhu rozhovoru zjistila, kde žiji, zeptala, zda máme v Sofii pěkné pláže.

Nicméně, v Bulharsku se pohoří (a i jiná mimohorská, ale bezpochyby nádherná místa) skutečně nacházejí (což samozřejmě každý kdo sem přijede žít, pochopitelně zjistí) a to dokonce v celkem vysokém počtu. Jejich počet osciluje (podle názorů různých geografů) mezi čísly 37 a 40. Mezi nejznámější, které se i čím dál tím častěji začínají objevovat mezi cíly českých a slovenských turistů patří Rila, Pirin a trochu méně často i Vitoša a Rodopi. Je ale zajímavé, že největší (co do rozlohy) a jedny z nejkrásnějších bulharských hor, které mimochodem dali název celému Balkánskému poloostrovu zůstávají relativně nepoznány.  Jedná se o pohoří Stara Planina (nazývané taktéž Balkan), které do západní části Bulharska přechází ze Srbska a táhne se po celé délce Bulharska až k pobřeží Černého moře. 

Ve Staré planině je mnoho míst, které stojí za to navštívit a myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že vám chci představit jedno z nejkrásnějších a tím jsou Lakatniški skali. Jedná se o formaci bílých a červených skal, které se vypínají z nadmořské výšky kolem 400 – 500 m.n.m. do výšky zhruba 700 m.n.m. Leži v údolí řeky Iskar na jejím levém břehu. Patří do západní části Staré planiny, sami o sobě jsou chráněnou přírodní rezervací a jsou také součástí Přírodního parku Vračanski Balkan. Zdola do horních částí se dostaneme zhruba za hodinu a půl chůze (výšlapu). I když to tak zespodu na první pohled nemusí vypadat, cesta je i když místy poněkud příkrá, velmi pohodlná a zvládne ji bez problémů skutečně každý.

Výchozím bodem je Gara Lakatnik kam se lehce dostaneme vlakem ze Sofie. Cesta trvá (podle vlaku) od hodiny do hodiny a půl a denně můžeme využít kolem patnácti vlaků, což z tohoto místa dělá skutečně dostupnou destinaci. Po vystoupení z vlaku sejdeme od nádraží dolů k řece Iskar, buď po schodech za nádražim, nebo po silnici a přejdeme přes řeku po jednom ze tří mostů. Naproti poslednímu (směrem od Sofie) mostu najdeme informační tabuli a zde je také začátek modré turistické značky (trasa je značkovaná poměrně dobře, ale v podstatě není značkování ani potřeba), která nás zavede nahoru, kde se nám naskytne nádherný výhled do údolí Iskaru. Nahoře se také nachází dva „monumenty“ – prvním z nich je železný kříž na okraji jedné ze skal a druhým památník Zářijového povstání, které se odehrálo 13. září roku 1923 – misto s dobrým výhledem a možností posezení. Dolů se dostaneme buď tak, že sestoupíme stejnou cestou, kterou jsme použili k výstupu, připadně můžeme pokračovat do nedaleké vesnice Milanovo a odtud se vrátit do Gara Lakatnik po asfaltce.

Místo je také oblíbené mezi skalolezci, kteří mají na jedné ze skal horolezecký úkryt (chatku), známou pod názvem „Orlí hnízdo“ (Орлово гнездо).

V dolní části skal, jen 27 m nad úrovní řeky (kousek od začátku značkované trasy) se nachází jeskyně Temnata Dupka (Темната дупка), která patří k nejdelším v Bulharsku.

Příjemnou cestu a výlet.

autor: Michal

Pokud jste v Bulharsku už aspoň týden a byli jste aspoň jednou nakupovat, víte, že chlaďáky jsou tady plné „kyslého mljaka“.

Pokud jste byli poučeni předem nebo pokud jste si už aspoň jeden půllitrový kelímek s „kyselým mljakem“ koupili, tušíte, že to není kysané mléko tedy zákys, ale normální bílý jogurt. Tedy normální není, je bulharský! Tudíž nejlepší na světě, protože Bulhaři jsou přesvědčení, že jogurt vymysleli.

Začala jsem tedy trochu pátrat po tom, kdo, kdy a jak vlastně jogurt vymyslel.

Podle dostupných informací je původ jogurtu neznámý, ale pravděpodobně znali lidé jogurt už v 5. tisíciletí před naším letopočtem v Asii. Bakterie, která způsobuje, že mléko se srazí a stane se z něj jogurt, se do mléka původně dostávala náhodně buď z rostlin nebo podle jiných výzkumů z nádob, které nomádi využívali pro skladování mléka a které byly vyrobeny z kozí kůže, která tyto bakterie mohla obsahovat.

Název jogurt pochází z turečtiny, kde slovo yogurt je odvozeno ze slova yoğurmak, které znamená srazit se. Na začátku 20. Století byl jogurt rozšířen především ve střední a západní Asii, Indii, na Balkáně a ve střední Evropě.

Stamen Grigorov (1878-1945), bulharský student medicíny v Ženevě, jako první podrobil výzkumu mikroflóru bulharského jogurtu. V roce 1905 popsal v něm přítomnou bakerii mléčného kvašení a nazval ji Bacillus bulgaricus (nyní se nazývá Lactobacillus delbrueckii subsp. Bulgaricus)

Grigorovovým výzkumem byl ovlivněn ruský nositel Nobelovy ceny biolog Ilja Iljič Mečnikov, který vytvořil hypotézu, že pravidelná konzumace jogurtu je příčinou neobvykle dlouhého života bulharských venkovanů. Věřil, že lactobacillus bulgarikus je nezbytný pro zdraví a svou prací pak popularizoval jogurt jako zdravý pokrm v celé Evropě.

Jako obchodní záměr poprvé jogurt využil Isaac Carasso, který v roce 1919 založil malou průmyslovou výrobnu jogurtu v Barceloně. Svoji společnost nazval Danone, což znamená „malý Daniel“ – po svém malém synovi.

A zajímavost nakonec: Jogurt, do kterého byl přidán ovocný džem, byl poprvé patentován v roce 1933 Radlickou mlékárnou v Praze!

Zdroj:

https://en.wikipedia.org/wiki/Yogurt#History

https://en.wikipedia.org/wiki/Lactobacillus_delbrueckii_subsp._bulgaricus

https://www.foodtimeline.org/foodfaq2.html#yogurt

Možná budete, stejně jako já, překvapení, co všechno důležitého a potřebného Bulhaři vymysleli. Naštěstí nám o tom děti ve škole udělali prezentace a tak jsem zase o něco chytřejší a můžu se podělit.

Takže dámy a pánové, věděli jste, že Bulharům vděčíme za počítače, airbagy a digitálky?

První elektronický digitální počítač vynalezl ve 30. letech 20. století John Vincent Atanasoff, po otci poloviční Bulhar, který se narodil v roce 1903 v USA? 

Vystudoval matematiku a fyziku a nastoupil jako asistent na univerzitu. V té době potřeboval rychle a přesně vypočítat různé složitosti a tak ho jednou napadlo, jak by mohl udělat počítač, který by to spočítal za něj. Dostal na to grant 650 USD a společně se svým žákem Cliffordem Berrym sestrojili v roce 1939 první prototyp tzv. Atanasoff-Berry Computer (ABC). 

Vypadal tehdy trochu jako ponk z dílny našich otců a manželů, ale naštěstí se myšlenky chopili další a ti nám počítače zmenšili do dnešních designových krabiček.

Peter Petrov, který se narodil v roce 1919 v Bulharské Brestovici, vynalezl nejen první bezdrátový srdeční monitor, ale také první elektronické náramkové digitálky. Samozřejmě, že manuální digitálky už tady byly dříve, on byl ale první, kdo je vymyslel elektronické a navíc s červeným LED podsvícením. Prodávaly se pod označením Pulsar společností Hamilton Watch Company od roku 1971. Cena těchto prvních skutečných digitálek byla závratná - 2100 USD - více, než za kolik jste si tehdy mohli pořídit automobil. Tento unikátní kousek nosil i Elvis Presley!

Peter Petrov měl poměrně zajímavý a pestrý život. V roce 1939 se nechal zapsat do francouzské cizinecké legie a v roce 1940 byl při obraně Maginotovy linie zajat německou armádou a byl odveden do zajateckého tábora do Polska. Po návratu do Bulharska se v roce 1941 stal příslušníkem bulharské armády a byl členem čestné stráže krále Borise III. V roce 1944 odjel studovat do Mnichova. Po studiích začal konstruovat námořní lodě. V 50. letech se dostal do Kanady a pak pracoval na arktických projektech v Grónsku pro US Air Force. Po práci v Indočíně se dostal na katamaránu podle jeho vlastního návrhu na Floridu a začal pracovat pro NASA, Boeing a Northrop v rámci programu Apollo. 

V roce 1975 založil společnost ADS Environmental Services a vyráběl přístroje k měření znečištění ovzduší. 

Po jeho smrti v roce 2003 prohlásil jeho syn Ralph : "He always laughed at danger and he laughed at death. He should have never made it to his 83rd birthday, let alone his 20th," Ralph Petroff said. "I guess if you were to combine Indiana Jones with Thomas Edison, the result would be Peter Petroff."

První airbag použitý na ochranu života pilotů (a posléze řidičů) vymyslel pravděpodobně další Bulhar, který se rozhodl žít v USA, Assen Jordanoff. V roce 1957 si sice patent na air-bag nechal zapsat John W. Hetrick, ale již v roce 1956 prý Assen Jordanoff použil airbagy pro piloty letadel. Tato práce není příliš dokumentována, ale chceme věřit tomu, že to byl právě Jordanoff, člověk, který se celý život zajímal o letectví a bezpečnost létání, kdo přišel s nápadem skutečně airbagy používat. 

Jordanoff byl skutečný nadšenec. Dokonce to byl on, kdo projektoval první letadlo vyrobené v Bulharsku (1915), měl v plánu také vyrábět letadlo s více motory, ale bohužel jeho práce byla ukončena kvůli 1. světové válce. V roce 1921 se se svým kamarádem Alexandrem Stojanovem dozvěděl o soutěži - Let kolem světa za 100 dnů. Byl v této akci dokonce podporován bulharskou vládou a tak se vydali do USA zjistit podmínky. Záhy však zjistili, že byli jediní, kdo se do soutěže přihlásil a soutěž proto byla zrušena. Přesto se však Jordanoff rozhodl zůstat v USA, ačkoli neuměl ani slovo anglicky. Zpočátku se živil tím, že odhazoval sníh, ale když sníh roztál, pracoval na stavbě nějakého mrakodrapu. Mezitím se už naučil dostatečně anglicky a mohl tak vystudovat a udělat si pilotní zkoušky. Od té doby už se živil jen prací kolem letadel. 

zdroje: 

https://en.wikipedia.org/wiki/John_Vincent_Atanasoff

https://www.engology.com/eng5petroff.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Assen_Jordanoff

Kukeri (bulharsky кукери, v jednotném čísle кукер, kuker) je tradiční bulharský rituál na zahnání zlých duchů prováděný lidmi v kostýmech. Ty pokrývají většinu těla a zahrnují dekorované dřevěné masky zvířat (občas dvouhlavé) a velké zvony kolem pasu. Kolem nového roku a před postní dobou kukeri chodí a tancují vesnicí, aby vyplašili zlé duchy s pomocí svých kostýmů a zvuku zvonů a aby pro vesnici na následující rok zajistili dobrou sklizeň, zdraví a spokojenost.

Kukeri tradičně navštěvují lidská obydlí v noci, aby "je slunce nechytilo na cestě". Když vesnici obejdou, shromáždí se na náměstí nebo na návsi, divoce tancují a rozveselují lidi. Rituál se liší region od regionu, ale jeho podstata zůstává v zásadě tatáž.

Festival Surva se koná každý rok pravidelně poslední víkend v lednu v Perniku (cca 30 minut jízdy ze Sofie) a podívaná stojí za to! Od rána do pozdního odpoledne probíhá promenáda folklorních souborů ve skvělých maskách. Shromažďují se na centrálním náměstí v Perniku a postupují před hlavní podium, kde mají krátké vystoupení. 

více info na www.surva.org

Z jako zmatení nepřítele

Jedna z prvních věcí, kterých si člověk v Bulharsku všimne je, že Bulhaři mají opačný způsob pokyvování hlavou než zbytek světa. Přitakaní stvrzují vrtěním hlavou do stran, zápor naopak přikyvováním. Vznikají díky tomu poměrně častá nedorozumění a místní nás tím obvykle drží v poměrně značné nejistotě. Navíc jsou mezi nimi i takoví, kteří se snaží přizpůsobit zvykům cizinců a pokyvují hlavou stejným způsobem jako my, čímž nás zmatou ještě více. Pokud se na toto téma bavíte s Bulhary, většinou dají do placu legendu o tom, že Bulhaři byli vždycky chytří a v dobách, kdy byli pod nadvládou Turků, kteří trvali na tom, aby přijali jejich víru, prostě jim to odkývali, ale mezi sebou věděli, že myslí pravý opak. 

Ke zmatení nás, Čechoslováků pak přispívá ještě posunutý význam některých našich slov. Tak třeba pletivo není materiál na oplocení pozemku, ale pletenina, tedy svetry. Strom je bulharsky drvo a les gora. Teniska je tričko a nikoli jedna sportovní bota. Američani musí být zmatení jak u nás, tak v Bulharsku, protože ačkoli známe slovo džíny, běžně používáme u nás slovo rifle a Bulhaři zase dnky podle první značky džínů, která byla do země dovážena (Rifle u nás a Donkey v Bulharsku). Ať žije rozdílnost! 

Vzpomínky

Při procházce kterýmkoli bulharským městem či vesnicí narazíte na pamětní listy. Jsou vylepené všude a ve velkém množství. Vypadají jako u nás parte, tedy oznámení o úmrtí, ale tyhle jsou vyvěšovány pravidelně jako vzpomínka na zemřelého. Umisťují je jednak na speciální nástěnky, které jsou téměř na každém rohu, ale taky na přímo na zdi, lampy veřejného osvětlení, na dveře domů

Úspěch a učení

Pokud mluvíte s Bulhary, máte velmi často pocit, že jsou plní beznaděje, pesimismu, nikomu nevěří a na Bulharsko jako svoji zem nejsou vůbec hrdí (Češi také nemají národní cítění bůhvíjak silné, ale díky Slovákům aspoň víme, jak by to mělo vypadat). Prakticky každý vám také řekne, že pokud je někdo v něčem dobrý, je už dávno v zahraničí. V Bulharsku prý zůstali jen ti, co by se z nějakého důvodu v zahraničí neuživili. A proto zde rodiče až nezdravě kladou důraz na vzdělání svých dětí, proto tolik Bulharských dětí chodí do privátních škol, proto si i ve zdejší nejlepší (a nejdražší) anglo-americké škole bulharští rodiče stěžují na nízkou úroveň výuky. Budoucnost snů vidí mladí lidé jako život v Německu. 

Tržnice

V současné době už tady v Sofii jsou všechny možné nadnárodní potravinové řetězce. Přesto je po městě rozeseto několik tržnic, kde prodávají čerstvé sezónní ovoce a zeleninu. Stánky vypadají naprosto úžasně, zeleninu a ovoce je nádherně poskládáno, prodejci je pravidelně rosí, aby nepovadlo, a třídí špatné kusy. Ceny jsou velmi podobné jako v supermarketech, ale kvalita a především výběr mnohem lepší. U každého ovoce mají napsáno, odkud je, takže víte, že jahody jsou z Petriče a meruňky z Dolní Banji, zkrátka mám pocit, že nakupuju vážně čerstvé a místní věci. Kromě tržnic mají pěstitelé často rozložené stolky u silnic a prodávají tam, co se jim zrovna na zahradě urodilo.

Služby

V Bulharsku dnes už seženete v podstatě všechno a služby je také jednoduché zajistit. S jejich kvalitou je to ale velmi problematické a jde to vidět na každém kroku. Naštěstí služby místních odborníků příliš často nepotřebujeme, tak nás nejvíc ovlivňuje jejich bezelstnost v restauracích. Objednané jídlo nosí totiž v tom pořadí, jak ho kuchař připraví bez ohledu na to, co jiného si zákazníci objednali. Takže běžně dostanete nejdříve salát, pak hlavní jídlo, pak dlouho nic a až máte hlavní jídlo snězené, donesou vám k němu přílohu. Nakonec pak dostanete výborný domácí chleba, který jste zamýšleli jíst se salátem, který už máte pochopitelně také dávno v sobě.

Růže

Ve středu Bulharska leží pravé růžové údolí. Růže tam pěstují na polích, pořádají se tam exkurze na sběr růžových plátků, ze kterých potom vyrábí speciální růžový olej (bulharsky maslo – všimněte si opět posunutého významu slova…). Z oleje pak připravují veškerou myslitelnou kosmetiku. Nejznámější je růžová pleťová voda, která má velmi blahodárný vliv na pokožku i vlasy! Růžová kosmetika je asi nejčastější suvenýr z Bulharska. Vyrábí krásná růžová mydélka ve tvaru růže a s vůní, která připomíná babiččinu světnici.

Počasí

Tak tohle je věc, která je tady náramná. Celý podzim až do pozdního října je zalitý sluncem a teploty jsou nad dvacítkou. Jaro je úplně stejné. Mám pocit, že tady slunce svítí prostě pořád. Je jen málo dní v roce, kdy je nebe zatažené, šedivé a je pošmourno, jak jsme na to zvyklí u nás. Je strašně příjemné ráno vstávat do slunce a ne do neidentifikovatelné šedi!

Oblečení

Krásná, silně nalíčená dívka v elegantních šatech a botách na vysokém podpatku, muž s vyholenou hlavou, zlatým řetězem kolem krku a v moderní teplákové soupravě od některé ze světových značek. Tak vypadá typický bulharský pár. Ženy si na svém zevnějšku skutečně velmi zakládají a často mám silný dojem, že sice nemají na jídlo ani bydlení, ale oblečení a auta musí být perfektní.

Narozeniny a oslavy

Bulhaři jsou národ, který slaví velmi rád a často téměř cokoli. Oslavy narozenin jsou přitom skutečně velké slavnosti, při kterých je potřeba ukázat, že na to máme. Nejen, že se pozve spousta lidí, ale musí být také zábava (profesionální animátoři jsou mnohem rozšířenější než u nás), spousta jídla a pití a také dort. Dorty mají strašlivě sladké, ale když si dáte malý kousek(víc se ani nedá sníst), jsou moc dobré. Zejména biskvitna torta je místní specialitou.

Kromě oslav narozenin Bulhaři také velmi rádi piknikují. Vyrazí někam do přírody, rozloží deky a jí a pijí a vykládají. Pak po nich zbyde v lese spousta odpadků, které nikdo neuklízí a tak zejména na oblíbených piknikových místech to vypadá jako na smetišti.

Martenice

Asi nejkrásnější místní zvyk. Prvního března si všichni Bulhaři navzájem vyměňují tenké červenobílé náramky z vlny, kterým se říká martenice. Ten den jich má každý na zápěstí až několik desítek – podle toho, kolik lidí ten den potká. Martenice jsou symbolem zdraví (červená) a štěstí (bílá barva) a měly by se nosit až do té doby, než uvidíme prvního čápa nebo první rozkvetlý strom. V té chvíli pak martenice přivážeme na větve toho kvetoucího stromu nebo dáme pod kámen. Stromy jsou proto od března/dubna přímo obsypané červenobílými náramky a je to nádherné. Celý únor přitom všude, nejen v obchodech, ale i na ulicích prodávají martenice již hotové s různými přívěsky. Výběr je obrovský.